Pondělí - Pátek - 16:00 - 20:00  úterý (denní stacionář) 13:30 - 16:30

Duševní zdraví

Velká část duševních onemocnění vzniká na podkladě nějakých dispozic. Také bývá přítomen i „spouštěcí faktor", který vlastní nemoc vyvolává. Některé nemoci mají genetický základ, nebo mohou být vyvolány biochemickými změnami v mozku.

Matka na víně

Rate this item
(0 votes)

„Vláďo, zítra nás s malou už pustí.“ Věděla jsem, že se těmito slovy začíná odvíjet nová etapa našich životů. Když si pro nás můj muž přijel, aby nás odvezl z porodnice domů, už jsme na něj čekaly. Anička zachumlaná do fusaku, z kterého vykukovala jen bílá čepička, spící očka měla pevně zavřená, růžová pleť. Máme dceru. Zdravou dceru. Byla jsem šťastná, ale taky strašně unavená a byla jsem na pochybách. Při odchodu z nemocnice jsme se loučili se všemi, kteří nám pomohli přivést naše dítě na svět, a myslím, že z mého vyděšeného pohledu byla čitelná otázka, která se ale nahlas nevyslovuje: „A kde je návod?“ Já vím, směšné… nevezu si přeci domů elektrospotřebič, ale své dítě. Stejně jsem měla strach, abych všechno zvládla. Anička byla tak maličká, tak rozbitná. Prvních pár dnů jsem jen obcházela kolem postýlky a úzkostlivě sledovala, jestli dýchá, jenže její drobný hrudníček se při výdechu i nádechu jevil nehybný, a tak jsem do ní občas jemně strčila, abych viděla, že se v reakci na můj dotek pohne, teprve to mě vždycky trochu uklidnilo. Připadala jsem si totálně neschopná. Koupání, kojení, přebalování, převlíkání. Bylo to pro mě totální peklo. Nevím proč, ale pořád jsem měla obavy z toho, že malé nějak ublížím, že ji polámu, že ji upustím. Vláďa si vzal na prvních čtrnáct dní v práci dovolenou, pomáhal mi, jak mohl… myslím, že kdyby mohl kojit, tak se ujme i toho. Chodila za námi moje máma i tchyně. Měla jsem ve všech takovou oporu a paradoxně možná i proto, jsem si připadala ještě hůř. Ženská, která není schopna se ani postarat sama o své dítě.

Postupem času jsem začínala být s Aničkou čím dál častěji doma sama. Malá furt jen brečela a brečela. Byla nakrmená, přebalená, neměla snad ani důvod, aby ji něco bolelo. Dohánělo mě to k šílenství. Doktorka mi na jedné z kontrol řekla, že dítě je citlivě napojené na emoční rozpoložení své matky a že i proto, může být malá plačtivější. Přeloženo do mého jazyka: „Pokud se budeš chovat jako hysterka, vyroste ti pod rukama hysterka číslo dvě.“ Tomu se říká nadějné vyhlídky.

Vláďa chodil domů pozdě. Musel brát přesčasy, aby nás uživil. Měli jsme sice něco naspořeno, ale peníze jsou kulaté a většina z nich se rozkutálela už v době, kdy jsme kupovali výbavičku pro malou. Když konečně dorazil z práce, byl už moc unavený na to, aby mi nějak výrazně pomohl.

Z postýlky se ve dvouhodinových intervalech ozýval křik a já pobíhala naprosto bezradná s malou v náručí po bytě. Zkoušela jsem ji houpat, zpívat jí, zkoušela jsem i nechat ji vyřvat – to bylo nejtěžší. Nic nezabíralo. Nevím, jestli všechen ten stres a úzkost způsobil i to, že se mi nakonec přestalo tvořit mlíko a s kojením byl konec, museli jsme přejít na umělou výživu. S první láhví sunaru, jsem si já dala své první dvě deci vína po téměř roční pauze. Víno mi příjemně klouzalo hrdlem a ta v minulosti dlouhá absence jakéhokoli alkoholu způsobila, že mi i takto malé množství rychle stouplo do hlavy. Cítila jsem klid a euforii. Dokonce i malá byla nějaká klidnější. Bylo to jako zázrak. Rychle jsem si ve víně našla únikovou cestu ze své samoty, díky sklence jsem byla lehce otupělá a plačtivé scény, které Anička dennodenně předváděla, jsem díky tomu byla schopná snadněji zvládnout. Z jedné sklenky se staly dvě, tři. Než přišel Vláďa domů, padla klidně celá láhev. Malá byla v pohodě, já taky. Nepřišlo mi, že by se dělo něco divného. Že mám problém, mi došlo až jednou, kdy Vláďa přišel domů – já tvrdě spala. Byla jsem šíleně unavená, nevyspaná a přiznám se, ano – opilá. Aničku jsem si vzala k sobě do postele, většinou tak rychleji usnula, jenže ona z té postele spadla, ani jsem to nezaregistrovala. Ležela na studené podlaze a křičela a já se poprvé neprobudila. Vláďa se mnou třásl. Zmateně jsem se rozhlížela. Vyslechla jsem si přednášku o tom, že nejsem normální, co kdyby se jí něco stalo?

Spadla jsem do toho během tři čtvrtě roku. Po bytě jsem měla schované láhve, které Vláďa postupně nacházel. Řekl mi, že jestli nepřestanu, chce rozvod. O malou se střídavě starala moje máma s tchýní… prý ji nemůže nechávat se mnou sám, když jsem v takovém stavu a on musí chodit do práce. „Koukej se vzpamatovat.“ Moje holčička bude mít už rok. S pitím jsem nedokázala přestat, ani když jsem byla doma sama bez ní, ba naopak. Do té chvíle jsem netušila, jak mučivé může pro mé uši být ticho. Mučivější, než jakýkoli z repertoáru křiku mé holčičky. Myslela jsem si, že to mám pod kontrolou. Všechno to začalo vlastně tak hloupě, teď když nad tím zpětně přemýšlím. Nechci ztratit svou dceru, nechci ztratit svou rodinu, už tak se na mě všichni dívají skrz prsty, a proto tu teď mezi vámi sedím, abych řekla nahlas to, co jsem si odmítala přiznat: „Jmenuji se Anna a jsem alkoholička.“

 Fakta:

  • Podle průzkumů propadne alkoholu během mateřské dovolené až pětina žen.
  • Ženy mohou hledat v alkoholu únik před samotou, izolací a denním stereotypem.
  • Velkou roli hraje také dlouhodobá únava či nevyspání, které alkohol umožní lépe překonat.
  • Ženy pomocí alkoholu mohou zahánět také myšlenky na existencionální potíže – díky nízkému mateřskému příspěvku se stávají více závislé na svých partnerech, přichází o svůj sociální status – např. ženy předtím v práci velmi úspěšné se za pomocí alkoholu vyrovnávají s přijetím nové sociální role.
Read 663 times

Leave a comment

Make sure you enter all the required information, indicated by an asterisk (*). HTML code is not allowed.

O nás

Tým psychiatrů, psychologů, sociálních pracovníků a terapeutických sester v Opavě. Nabízíme služby z oboru psychiatrie, psychoterapie Spolupracujeme s různými sociálními organizacemi. Vždy v úterý denní stacionář Zprostředkováváme rodinná sezení.

Přihlášení a registrace