Pondělí - Pátek - 16:00 - 20:00  úterý (denní stacionář) 13:30 - 16:30

Duševní zdraví

Velká část duševních onemocnění vzniká na podkladě nějakých dispozic. Také bývá přítomen i „spouštěcí faktor", který vlastní nemoc vyvolává. Některé nemoci mají genetický základ, nebo mohou být vyvolány biochemickými změnami v mozku.

Agorafobie – peklo číhá mimo domov

Rate this item
(0 votes)

Klára byla nadšená, konečně získala vytouženou práci v Praze! Stěhuje se z rodné Kopřivnice a nemůže se dočkat. Když dokončila studium žurnalistiky, ani ve snu by ji nenapadlo, že dostane práci v redakci časopisu, který četla už léta a vždycky se těšila na každé další číslo. A teď to bude i ona, kdo bude podepsaný pod některým z otištěných článků. Bylo to jako sen. V Praze měla i pár kamarádů, kteří sem odešli za láskou, prací, novým životem. Pronájem bytu zajistil její nový chlebodárce. Kufry má sbalené, bere to nejnutnější. Další věci, které bude potřebovat, si časem dokoupí. Už zítra startuje nová etapa jejího života.

Ráno vstává hodně brzy. Ve 4:22 h jí jede vlak. Je nervózní. Kdo by nebyl? Je to velký krok. Neví, co ji čeká. Cestovní horečka ji navíc nenechá moc vyspat. „Uklidni se, uklidni se. Bude to v pohodě,“ promlouvá k sobě v duchu i polohlasem. Když už sedí ve vlaku, je jí trochu líp. Čtyři hodiny má jen pro sebe, možná by se mohla prospat. Ale nejde to. Pořád si v hlavě přehrává, jaké to asi bude. Zvládne to všechno? Ale zvládne, musí… přece si ji na pohovoru vybrali, takže v ní vidí potenciál, teď se ještě dobře zapsat u šéfredaktorky i kolegů. Z nádraží se totiž nejede ubytovat, své loďáky (tedy ty dva nadité kufry), nechá v úschovně na nádraží a jede rovnou čarou do práce, podepsat smlouvu a oficiálně se představit. Teprve pak si vybalí.

Ve vlaku začne hrát Vltava a ženský hlas oznamuje, že: „Následuje stanice Praha, hlavní nádraží.“ Je to tu. V Praze už byla mockrát, ale teď je to všechno jiné. Nervózně vstává ze sedačky. Podchodem zamíří k metru a najednou je jí slabo. Nohy má jako z gumy. Cítí se tak maličká a opuštěná v tom velkém prostoru. „Nebuď srab, dýchej…,“ nařizuje si. Koupí si lístek a v kročí na eskalátor. Lidé proudí všemi směry, jak myši v přeplněném bludišti. Každý sleduje svůj vlastní cíl. Je tu jen chvilku a už teď vnímá, jak rychlé životní tempo tu panuje. Napadne ji, že kdyby se jí teď na těch poměrně rychle jedoucích schodech zamotala hlava a ona spadla, nejspíš by ji ostatní překročili a nechali ji tam ležet. Ta myšlenka Kláru natolik vyděsí, až jí z toho vyschne v puse a srdce nahodí tempo maratonského běžce po třicátém kilometru, po zádech jí stéká čůrek studeného potu. Nedokáže se zklidnit. Má strach, že omdlí. Obrovský prostor všichni ti lidé v něm, se mění v barevnou rozmazanou šmouhu. Rozepne si bundu a několik knoflíčků u košile… nemůže se pořádně nadechnout. Křečovitě svírá pohyblivé zábradlí, a když konečně vystoupí, opře se o studenou zeď a dosedne na jeden z kufrů. „Co se to s ní děje?“ Zavolá do práce, vymluví se na problémy se spojením. Nastupuje až od zítřka, dnes chtěla do práce dojet hlavně z vlastní iniciativy, ale teď ví, že to nedokáže. Musí pryč a musí to udělat rychle. Cesta směrem k novému domovu je pro ni peklo, ale nějak to zvládne a teprve v náruči útulného dvojpokojového bytu se uklidní. Ani ji nenapadlo, že právě prodělala první panický záchvat a že u jednoho rozhodně nezůstane.

O tři měsíce později: Klára se z počátku snažila normálně fungovat. To, co se stalo v metru, si vysvětlovala jednoduše tím, že byla vystresovaná z nové situace. Byla se představit v práci a snažila se, seč mohla, aby s ní byli spokojení. Jenže stavy úzkosti ji přepadaly stále častěji – v metru, na náměstí, už si nemohla dojít ani nakoupit bez toho, aby jí srdce freneticky netlouklo, až nakonec zkolabovala. Tenkrát si myslela, že umírá. Bezpečně se cítila jen doma. Nemůže vyjít ven. O práci nakonec přišla, jezdila do ní stále později a někdy vůbec… a není nic jednoduššího, než se s někým rozloučit ve zkušební době. Firemní byt musela opustit… Sny se jí sesypaly jako domek z karet.

Agorafobie se řadí mezi úzkostné poruchy. Obvykle je definována jako strach z otevřených prostor, ale spíše se pojí i s obavami, že se danému jedinci nedostane pomoci v době, kdy by ji potřeboval. Záchvat paniky, který pak následuje, svými somatickými projevy může připomínat infarkt, člověk má pocit, že umírá a přirozeně se tedy začne vyhýbat situacím, které u něj tyto stavy vyvolávají (přeplněná náměstí, obchodní domy, dopravní prostředky), což ho nakonec může uvěznit mezi čtyři stěny a naprosto odříznout od běžného života. Vedle léků na tlumení úzkosti je terapie nezbytnou součástí léčby – spočívá přitom v postupné konfrontaci jedince s obávanou situací, léčba bývá ve většině případů velmi úspěšná.

Read 677 times

Leave a comment

Make sure you enter all the required information, indicated by an asterisk (*). HTML code is not allowed.

O nás

Tým psychiatrů, psychologů, sociálních pracovníků a terapeutických sester v Opavě. Nabízíme služby z oboru psychiatrie, psychoterapie Spolupracujeme s různými sociálními organizacemi. Vždy v úterý denní stacionář Zprostředkováváme rodinná sezení.

Přihlášení a registrace