Pondělí - Pátek - 16:00 - 20:00  úterý (denní stacionář) 13:30 - 16:30

Dotek lidství

"..ke svému uzdravení nepotřebujeme pouze dotek techniky, ale především dotek lidství..." Petr a Magda Škrlovi
Lucie Svobodová

Jak mi Alzheimer ukradl tátu

BLOG

Býval to chlap plný života, svaly na těle mu jen hrály. Hodně se v životě nadřel, nepotřeboval chodit do posilovny a zvedat železo, aby měl na břiše ten pomyslný pekáč buchet a vystouplé žíly na silných pažích. Na stavbě se toho nanosil dost. Krátce po příchodu léta už opálený, jak kdyby přijel z dovolené. Taky když se ho lidi ptali, kde stihl ten bronz nachytat, tak odpovídal: „To víš, jako každej rok touhle dobou. Na maltě.“ Stalo se to jeho soukromým žertíkem. Malta x malta. Ti, co ho dobře znali, tak už věděli, odkud vítr vane a vždycky se pak tomu společně zasmáli. Ti, co mu to zblajzli i s navijákem jen konstatovali: „Tak to si se měl určitě moc dobře.“ Nechal je při tom… a culil se pod vousy, že mu to zase vyšlo.

Jo, býval to chlap plný života. Plný síly. A jaká s ním byla legrace. Kolik vtipů si pamatoval. A když se mnou jako s malou holkou hrával karty nebo mě učil hrát šachy, vždycky udělal schválně nějakou chybu, abych mohla vyhrát. Mámě nosil kytky jen tak a nestyděl se za to, že jí doma pomáhá. Myslím, že jsem od té doby už nikdy neviděla muže stát za žehlicím prknem. A ten jeho guláš… to byla božská mana. Ani mamka takový neuměla. Chlapi ze stavby do něj sem tam ryli, že je podpantoflák. Posílal je někam. Myslím, že byli s mámou šťastní, byli jsme jako rodina šťastní. Měli jsme se rádi. Táta měl taky své chyby, ale kdo je nemá? Taky proběhly hádky… ale po bouřce je přece vzduch vždycky krásně svěží.

Když táta i máma odešli do zaslouženého důchodu, konečně měli více času pro sebe. Jezdili na chaloupku poblíž Beskyd. Táta neustále něco zveleboval. Tuhle v ruce sekyru, tam zase štětku na malování zdí. Mamka relaxovala na zahrádce, hrabala se v hlíně. Chodili spolu na procházky a my jako už odrostlé děti, které vylétly z hnízda, jsme se těšily na společné grilovačky. Že to zní moc idylicky, než aby to byla pravda? Jenže ono to tak opravdu bylo. Ani si nevzpomínám, kdy se všechno začalo měnit. Z počátku to byly jen takové drobnosti. Táta si nemohl vzpomenout, kam dal klíče od auta, kde nechal brýle, ale to se přeci stane občas každému, ne? Začalo to být ale čím dál častější a pamatuju si, jak brácha ve chvíli, kdy se táta zase marně něco snažil najít, s žertem dodal: „Víš, kdo ti schovává ty věci, tati? Alzheimer.“ Tehdy nás to pobavilo, ale už se nesmějeme, tehdy jsme totiž nevěděli, že má můj bratr pravdu.

Postupem času bylo zapomínání na denním pořádku. Táta se ale pořád snažil a díky světlým chvilkám si z toho sám dělal srandu. Jen prohodil něco o tom, že už prostě stárne: „… a bude hůř.“ Myslím, že definitivně nám to došlo, když byl sám doma a chtěl nás překvapit. Mamka byla na sedánku se sousedkou a my s bráchou jsme se chystali k našim na návštěvu. Taťka vařil guláš. Když otevřel dveře, byt smrděl spáleninou. Běžela jsem do kuchyně a našla tam ohořelou utěrku a na sporáku velký hrnec s velice nevábně vyhlížejícím obsahem. Zanořila jsem do toho lžíci a kromě cibule, nedovařeného masa a hořčice, ucítila taky kávu. Opravdu kávu. „Tatínku, co si dělal?“, bylo mi do breku. „No co by? Uvařil jsem vám guláš. A kdy přijde Jitka, Jarko?“ Jitka – to jsem já, stála jsem před ním a Jarka, to je naše máma, se kterou si mě právě táta spletl.

Rozjel se kolotoč sérií vyšetření. Jeden doktor míjel druhého. Diagnózu nám potvrdili vcelku rychle a nezapomněli dodat, že stav našeho táty se bude pravděpodobně hodně rychle zhoršovat. Prý bychom se měli poohlédnout po nějakém specializovaném zařízení, kde bude mít k dispozici nepřetržitou péči. Cože? Dát tátu do nějakého ústavu? Ani náhodou. My to zvládneme! Pomůžeme mamce, seč budeme moc, budeme se u taťky střídat. Určitě to nějak půjde. Pravdou ale je, že lékaři věděli, co říkají… to jen my jsme to odmítali slyšet. Péče o tátu byla čím dál náročnější. Jako by byl znovu malým dítětem. Přestal nás poznávat. Ztratil zájem o všechno a všechny. Nemoc ho uzavřela do nějakého podivného světa. Ty občasné pohledy, které nám věnoval, jako by šly skrz nás. Sem tam úsměv. To si asi na něco hezkého vzpomněl. V lepších chvílích si vybavoval věci z dávné minulosti. Byl zase na stavbě, dodělávali nějaký dům, jeho kamarád spadl ze střechy: „Musíme zavolat sanitku. Ty to zvládneš, Vláďo,“ vykřikoval, za chvíli už o tom nevěděl. Ztrácel orientaci, byl schopen zabloudit i v prostoru našeho malého bytu, a tak už odmítal chodit, jen ležel v posteli a koukal do stropu. Zhoršila se mu chůze. Už jsme ho nemohli dostat ani na záchod. Máma brečela, když nesla z lékárny balení plínek pro dospělé.

Sedím vedle táty a držím ho za ruku. Věřím, že tam ještě někde je. Můj milovaný tatínek, díky kterému jsem měla tak krásné dětství. Mamka strašně zestárla. Nejen, že jí tátova nemoc vzala manžela, okrádá ji o její síly. Snaží se, strašně se snaží, ale vidíme s bráchou, že to začíná být krutý boj: „Kdo z koho.“ Chceme zachránit aspoň ji, a tak po několika letech, kdy máme tátu v péči, zadávám do internetového prohlížeče slova: „Dům s pečovatelskou službou“, a věřte mi, láme mi to srdce.

Jedu si na vlně mánie

BLOG

Sobota – čtyři hodiny ráno. Eva čeká doma na Romana. Zase přišel o práci – po kolikáté už?  Opět byl celý den pryč… nestojí jí ani za to, aby jí poslal smsku, že je v pořádku. Už toho má dost. Jistě, je to chlap jako hora, ale stejně se o něj bojí. Poslední dobou se chová jako utržený ze řetězu. Vždycky byl impulzivnější a vždycky s ním byla zábava, ale čeho je moc, toho je příliš. Přistihla se, že čím dál častěji uvažuje nad tím, že to skončí, rozejde se s ním, tohle není k žití. Ale zahodit pět let společného života, to není jen tak. Kolem páté hodiny už je tak unavená, že usíná na gauči při zapnuté televizi.

O tři hodiny později se Roman přižene jako velká voda: „Čau lásko, čau lásko… Ty jediná, nejdražší, nejsladší, dobré ráno!“, notuje na uvítanou. „Někde sem nechal mobil, pořád zvonil, tak už mi to šlo na nervy. Ale víš co? Mám tolik plánů… to bude jízda. Někam si vyrazíme. Do hor, ne k moři, nebo víš co? Sbal se, pojedeme do Paříže. Tam si vždycky chtěla ne? Počkej, já Ti chtěl něco říct… hahaha… Jé, já jsem to zapomněl. Mám tolik plánů. Vydělám peníze. Hodně peněz. Něco už jsem půjčil, do začátku. Dobrej úrok v bance. Jo a znáš ten vtip, jak přijde chlap do banky a prej: „Chtěl bych si u vás půjčit 250 tisíc.“ A úředník na to: „A účel půjčky?“ „No, chci jít do kina.“ A ten chlap z banky prý: „Cože??? Do kina? Tomu nějak nerozumím.“ „No jasně, do kina – otevřeli u nás nový autokino, a já nemám auto.“ Hahaha. Parádní vtip. Ne? Jo, vidíš auto. To taky zařídím. A jak jsem šel domů, tak jsem viděl zatoulanýho psa. Musíme s tím něco udělat. Je tolik opuštěných zvířat…“ Eva konsternovaně zírá na Romana a marně čeká, kdy se nadechne, aby mohla přerušit vodopád slov, která se z něj valí za sebou takovou rychlostí, že to připomíná střelbu ze samopalu. „Proboha, Romane. Ty něco bereš? Nebo co to s Tebou je?“ Ale Roman jako by ani nezaznamenal, že na něj Eva mluví. Jede si dál svou. Má velké plány. Už nikdy pro nikoho nebude muset pracovat, protože správnej chlap si práci ušije na míru, to se ví, že bude podnikat. Na otázku Evy, kolik, že si to půjčil peněz, říká: „Neřeš, zlato… peníze budou, my nebudem. Pojď lásko, pojď ke mně, mám na Tebe takovou chuť.“ Eva na něj hodí zlostný pohled, ale toho si Roman ani nevšimne, jeho pozornost už zaměstnalo zase něco jiného. Když ho vidí, že loví ze skříně plavky a žabky a říká jí, že jde ven (je podzim a pět stupňů). „Otužování je zdravé,“ prozpěvuje si. To už Evě dojde, že situace je vážná a volá sanitku.

Romana hospitalizují na psychiatrii. Když za ním Eva za pár dnů dorazí, je o poznání klidnější. „Jak Ti je?“, zeptá se a ve tváři má utrápený výraz. „Lásko, nebreč. Doktor říkal, že si jedu na vlně mánie.“

Mánie se řadí mezi afektivní poruchy. Jedná se o dlouhodobý stav, patologicky zvýšené, odbržděné nálady. Člověk ztrácí zábrany, objevuje se přemíra energie, nižší potřeba spánku, někdy jsou lidé pod vlivem mánie schopni nespat i několik dní, spřádají různé nereálné plány, které často mění. Během ataky nemoci je postižený schopen bezmyšlenkovitě rozprodat majetek, vypůjčit si v bance velký obnos peněz a tím se dostat do existencionálních potíží. Proud myšlenek je tak rychlý, že řeč člověka procházející manickou fází není souvislá – skáče z tématu na téma, vyhledává kontakty (bez ohledu na čas – např. zazvoní u přátel ve 2 hodiny ráno), vyhledává dobrodružství, nevázaný sex atd. Osobu, která se nachází v područí mánie, je třeba hospitalizovat. Daný jedinec bývá nebezpečný sám sobě, i svému okolí – zdá se mu, že nic není nemožné, řídí pod vlivem alkoholu či drog. Následky činů, které člověk pod vlivem ataky onemocnění „spáchá“, pak mívají velice často dopad nejen na jeho samého, ale také na jeho rodinu či blízké okolí.

V léčbě se využívají thymoprofylaktika (stabilizátory nálady), po stabilizaci akutního stavu do normálu je pak na místě psychoterapie.

Agorafobie – peklo číhá mimo domov

BLOG

Klára byla nadšená, konečně získala vytouženou práci v Praze! Stěhuje se z rodné Kopřivnice a nemůže se dočkat. Když dokončila studium žurnalistiky, ani ve snu by ji nenapadlo, že dostane práci v redakci časopisu, který četla už léta a vždycky se těšila na každé další číslo. A teď to bude i ona, kdo bude podepsaný pod některým z otištěných článků. Bylo to jako sen. V Praze měla i pár kamarádů, kteří sem odešli za láskou, prací, novým životem. Pronájem bytu zajistil její nový chlebodárce. Kufry má sbalené, bere to nejnutnější. Další věci, které bude potřebovat, si časem dokoupí. Už zítra startuje nová etapa jejího života.

Ráno vstává hodně brzy. Ve 4:22 h jí jede vlak. Je nervózní. Kdo by nebyl? Je to velký krok. Neví, co ji čeká. Cestovní horečka ji navíc nenechá moc vyspat. „Uklidni se, uklidni se. Bude to v pohodě,“ promlouvá k sobě v duchu i polohlasem. Když už sedí ve vlaku, je jí trochu líp. Čtyři hodiny má jen pro sebe, možná by se mohla prospat. Ale nejde to. Pořád si v hlavě přehrává, jaké to asi bude. Zvládne to všechno? Ale zvládne, musí… přece si ji na pohovoru vybrali, takže v ní vidí potenciál, teď se ještě dobře zapsat u šéfredaktorky i kolegů. Z nádraží se totiž nejede ubytovat, své loďáky (tedy ty dva nadité kufry), nechá v úschovně na nádraží a jede rovnou čarou do práce, podepsat smlouvu a oficiálně se představit. Teprve pak si vybalí.

Ve vlaku začne hrát Vltava a ženský hlas oznamuje, že: „Následuje stanice Praha, hlavní nádraží.“ Je to tu. V Praze už byla mockrát, ale teď je to všechno jiné. Nervózně vstává ze sedačky. Podchodem zamíří k metru a najednou je jí slabo. Nohy má jako z gumy. Cítí se tak maličká a opuštěná v tom velkém prostoru. „Nebuď srab, dýchej…,“ nařizuje si. Koupí si lístek a v kročí na eskalátor. Lidé proudí všemi směry, jak myši v přeplněném bludišti. Každý sleduje svůj vlastní cíl. Je tu jen chvilku a už teď vnímá, jak rychlé životní tempo tu panuje. Napadne ji, že kdyby se jí teď na těch poměrně rychle jedoucích schodech zamotala hlava a ona spadla, nejspíš by ji ostatní překročili a nechali ji tam ležet. Ta myšlenka Kláru natolik vyděsí, až jí z toho vyschne v puse a srdce nahodí tempo maratonského běžce po třicátém kilometru, po zádech jí stéká čůrek studeného potu. Nedokáže se zklidnit. Má strach, že omdlí. Obrovský prostor všichni ti lidé v něm, se mění v barevnou rozmazanou šmouhu. Rozepne si bundu a několik knoflíčků u košile… nemůže se pořádně nadechnout. Křečovitě svírá pohyblivé zábradlí, a když konečně vystoupí, opře se o studenou zeď a dosedne na jeden z kufrů. „Co se to s ní děje?“ Zavolá do práce, vymluví se na problémy se spojením. Nastupuje až od zítřka, dnes chtěla do práce dojet hlavně z vlastní iniciativy, ale teď ví, že to nedokáže. Musí pryč a musí to udělat rychle. Cesta směrem k novému domovu je pro ni peklo, ale nějak to zvládne a teprve v náruči útulného dvojpokojového bytu se uklidní. Ani ji nenapadlo, že právě prodělala první panický záchvat a že u jednoho rozhodně nezůstane.

O tři měsíce později: Klára se z počátku snažila normálně fungovat. To, co se stalo v metru, si vysvětlovala jednoduše tím, že byla vystresovaná z nové situace. Byla se představit v práci a snažila se, seč mohla, aby s ní byli spokojení. Jenže stavy úzkosti ji přepadaly stále častěji – v metru, na náměstí, už si nemohla dojít ani nakoupit bez toho, aby jí srdce freneticky netlouklo, až nakonec zkolabovala. Tenkrát si myslela, že umírá. Bezpečně se cítila jen doma. Nemůže vyjít ven. O práci nakonec přišla, jezdila do ní stále později a někdy vůbec… a není nic jednoduššího, než se s někým rozloučit ve zkušební době. Firemní byt musela opustit… Sny se jí sesypaly jako domek z karet.

Agorafobie se řadí mezi úzkostné poruchy. Obvykle je definována jako strach z otevřených prostor, ale spíše se pojí i s obavami, že se danému jedinci nedostane pomoci v době, kdy by ji potřeboval. Záchvat paniky, který pak následuje, svými somatickými projevy může připomínat infarkt, člověk má pocit, že umírá a přirozeně se tedy začne vyhýbat situacím, které u něj tyto stavy vyvolávají (přeplněná náměstí, obchodní domy, dopravní prostředky), což ho nakonec může uvěznit mezi čtyři stěny a naprosto odříznout od běžného života. Vedle léků na tlumení úzkosti je terapie nezbytnou součástí léčby – spočívá přitom v postupné konfrontaci jedince s obávanou situací, léčba bývá ve většině případů velmi úspěšná.

Smrt šíří smutek

BLOG

Nedá se na ni připravit, bojíme se na ni byť jen pomyslet, je mystická, je neuchopitelná, někdy bolestivá, jindy milosrdná, je to jediná jistota, kterou život přináší bez ohledu na tělesné proporce nebo výši bankovního konta… je to smrt. Odnáší nám ty, které máme rádi, drásá tělo i duši. Je těžké se s ní smířit, ale je třeba ji odžít včetně smutku a pláče, který k tomu patří.

Věra dlouho svou nemoc tajila. Když jí oznámili, že má rakovinu, byla jako paralyzovaná. Znamínko, které měla na přední straně pravé paže, se podivně zvětšovalo, ale nijak si s tím nelámala hlavu. K lékaři se objednala až po té, co se na tričku s dlouhým rukávem objevila několikrát po sobě krvavá skvrnka, znaménko se rozkrvácelo… Třeba se jen odřela nebo škrábla, ale tak uvidí, co jí na to doktor řekne. „Určitě to ale nebude nic vážného,“ uklidňovala se, ale určitý červíček pochybností už v ní hlodal, cestou do ordinace si uvědomila, že má strach. Vždyť jsou toho teď plné časopisy – článků o rakovině kůže. Léto bez vyvalovaní se na sluníčku si nedokázala představit, kolikrát za život se spálila a odcházela z koupaliště se zády rudými jak rak, to už ani nespočítá a že by se nějak poctivě natírala krémem s vysokým UV faktorem. No kdeže? Zodpovědnost přišla až s dětmi.

Po sériích vyšetření byl verdikt potvrzen – zhoubný melanom a četné metastázy rozlezlé téměř po celém těle tak, že výsledky magnetické rezonance svítili jako vánoční stromek. „Vy jste se určitě spletli. Nejsou to výsledky někoho jiného? To nemůže být pravda… Proč já? Proč? Co bude dál? Co bude s dětmi, s mým manželem, mou mámou? Ještě je toho tolik, co potřebuju udělat…“ Miliony myšlenek střídalo vakuum, vztek, bezmoc… deprese. Kvůli rodině se musí držet, nepřipustí, aby se trápili. Honza bude za chvíli maturovat a Eliška, jak k tomu přijde dvanáctiletá holka, že má teď přijít o mámu? A Mirek, její úžasný manžel. Nemůže je trápit. Ne, nic neřekne… dokud to jen půjde. Jenže nemoc měla navrch. Věře ubývaly síly, začala se ztrácet před očima a musela s tou krutou pravdou ven.

Eliška se ihned rozplakala: „Maminko, ty mi nesmíš umřít!“ Honza se na ni rozkřikl: „Jak dlouho si nám to chtěla tajit?! Jak dlouho si chtěla předstírat, že se nic neděje?!“ A její manžel, ten se cítil, jako kdyby ho někdo hodil do bubnu pračky, a on se otáčí… rychle se otáčí v emočních protipólech obou dětí – byl na ni naštvaný, stejně jako jejich syn Honza, ale musel ho teď krotit: „Takhle se k mámě nechovej!“ Byl k uzoufání nešťastný, stejně jako jejich dcera, ale teď mu nezbývalo, než jí sevřít v náručí a říct jí: „Neboj, zas bude dobře…“ A tím porušil zásadní pravidlo, které oběma svým dětem vždycky vštěpoval: „Že lhát se nemá.“

Začalo náročné období, Věra se snažila. Nechtěla jim být na obtíž. Byla na sebe naštvaná, byla naštvaná na tu nemoc, která ji připravuje o sílu, o život, který ještě měla a má žít… myslela na to, že už nebude svědkem důležitých okamžiků v životě svých dětí. Eliška se jednou vdá, Honza ožení… nechtěla na to myslet, ale stejně jí to nedalo. Ležela v posteli, a když u nich byla na návštěvě matka, slyšela, jak s pláčem říká Mirkovi: „Mirečku, rodiče by neměli přežít své děti.“

I Věra chtěla plakat a děsně jí vytáčelo, jak kolem ní chodí všichni po špičkách. Jak volí vhodná slova, jak se snaží jí rozveselit. Chce s nimi být. Chce si s nimi vyříkat věci hezké, ale i křivdy, které se jim vlivem času vkradly do života. A kdy jindy, když ne teď? Postupně si je volá k sobě. Chce poděkovat mámě za to, jak ji vychovala a konečně i její máma dostává dost odvahy k tomu, aby jí řekla to, co mezi nimi léta zůstávalo viset. S Eliškou se smějí i pláčou. S Honzou se objímají a on jí slibuje, že tátovi se vším pomůže a postará se o to, aby Eli nikdo neublížil. A s Mirkem vzpomínají, na první rande, svatbu, narození jejich dětí, na všechny ty dobré i zlé chvíle v jejich životě a pak už jen tak leží a dívají se do očí a on čeká, než mu Věra usne v náručí… i on už je vyčerpaný a spánek ho během chvilky přemáhá, když se ale ráno probudí, Věra už nedýchá. Je konec.

Dá se smrt považovat za dobrou? O dobré smrti hovoříme tehdy, když už má člověk tzv. „odžito“, vykonal v životě to, co chtěl vykonat, netrpí bolestmi způsobenými dlouhodobým přežíváním a strádáním, uspořádal vztahy s blízkými a ti u něj byli až do samotného konce. Společnost se však mění. Oslavuje se kult mládí, krásy, vitality. Před nemocemi, stářím či smrtí často zavíráme oči. Milovaní lidé končí v léčebnách dlouhodobě nemocných nebo hospicích a opravdu někdy není jiné východisko, protože není v silách rodiny se o bližního postarat, ale již existují zařízení, které poskytují domácí péči a umožní člověku splnit jeho mnohdy poslední a velmi podstatné přání: zemřít doma. Blížící se odchod blízkého člověka je vždy obrovská zátěž pro všechny, kteří jsou mu nablízku. Objevují se problémy v komunikaci, lidé mnohdy litují toho, co neřekli v dobách, kdy k tomu ještě možnost měli… po smrti blízkého se snaží rychle „otřepat“, dostatečně nezpracují a neprožijí svůj smutek, truchlení je pak komplikované a neumožní člověku žít dál normální život. Často zapomínáme na to, že nemusíme situaci zvládat sami, když cítíme, že je nad naše limity. V případě dlouhodobého onemocnění či úmrtí milovaného člověka pak není slabosti vyhledat odborníka z oblasti smutkového poradenství. Smrt šíří smutek, ale po jeho odžití zůstávají vzpomínky a i když budou mnohdy špatné, ani ty dobré už vám nikdo nevezme.

O nás

Tým psychiatrů, psychologů, sociálních pracovníků a terapeutických sester v Opavě. Nabízíme služby z oboru psychiatrie, psychoterapie Spolupracujeme s různými sociálními organizacemi. Vždy v úterý denní stacionář Zprostředkováváme rodinná sezení.

Přihlášení a registrace