Pondělí - Pátek - 16:00 - 20:00  úterý (denní stacionář) 13:30 - 16:30

Dotek lidství

"..ke svému uzdravení nepotřebujeme pouze dotek techniky, ale především dotek lidství..." Petr a Magda Škrlovi

Jak mi Alzheimer ukradl tátu

Rate this item
(0 votes)

Býval to chlap plný života, svaly na těle mu jen hrály. Hodně se v životě nadřel, nepotřeboval chodit do posilovny a zvedat železo, aby měl na břiše ten pomyslný pekáč buchet a vystouplé žíly na silných pažích. Na stavbě se toho nanosil dost. Krátce po příchodu léta už opálený, jak kdyby přijel z dovolené. Taky když se ho lidi ptali, kde stihl ten bronz nachytat, tak odpovídal: „To víš, jako každej rok touhle dobou. Na maltě.“ Stalo se to jeho soukromým žertíkem. Malta x malta. Ti, co ho dobře znali, tak už věděli, odkud vítr vane a vždycky se pak tomu společně zasmáli. Ti, co mu to zblajzli i s navijákem jen konstatovali: „Tak to si se měl určitě moc dobře.“ Nechal je při tom… a culil se pod vousy, že mu to zase vyšlo.

Jo, býval to chlap plný života. Plný síly. A jaká s ním byla legrace. Kolik vtipů si pamatoval. A když se mnou jako s malou holkou hrával karty nebo mě učil hrát šachy, vždycky udělal schválně nějakou chybu, abych mohla vyhrát. Mámě nosil kytky jen tak a nestyděl se za to, že jí doma pomáhá. Myslím, že jsem od té doby už nikdy neviděla muže stát za žehlicím prknem. A ten jeho guláš… to byla božská mana. Ani mamka takový neuměla. Chlapi ze stavby do něj sem tam ryli, že je podpantoflák. Posílal je někam. Myslím, že byli s mámou šťastní, byli jsme jako rodina šťastní. Měli jsme se rádi. Táta měl taky své chyby, ale kdo je nemá? Taky proběhly hádky… ale po bouřce je přece vzduch vždycky krásně svěží.

Když táta i máma odešli do zaslouženého důchodu, konečně měli více času pro sebe. Jezdili na chaloupku poblíž Beskyd. Táta neustále něco zveleboval. Tuhle v ruce sekyru, tam zase štětku na malování zdí. Mamka relaxovala na zahrádce, hrabala se v hlíně. Chodili spolu na procházky a my jako už odrostlé děti, které vylétly z hnízda, jsme se těšily na společné grilovačky. Že to zní moc idylicky, než aby to byla pravda? Jenže ono to tak opravdu bylo. Ani si nevzpomínám, kdy se všechno začalo měnit. Z počátku to byly jen takové drobnosti. Táta si nemohl vzpomenout, kam dal klíče od auta, kde nechal brýle, ale to se přeci stane občas každému, ne? Začalo to být ale čím dál častější a pamatuju si, jak brácha ve chvíli, kdy se táta zase marně něco snažil najít, s žertem dodal: „Víš, kdo ti schovává ty věci, tati? Alzheimer.“ Tehdy nás to pobavilo, ale už se nesmějeme, tehdy jsme totiž nevěděli, že má můj bratr pravdu.

Postupem času bylo zapomínání na denním pořádku. Táta se ale pořád snažil a díky světlým chvilkám si z toho sám dělal srandu. Jen prohodil něco o tom, že už prostě stárne: „… a bude hůř.“ Myslím, že definitivně nám to došlo, když byl sám doma a chtěl nás překvapit. Mamka byla na sedánku se sousedkou a my s bráchou jsme se chystali k našim na návštěvu. Taťka vařil guláš. Když otevřel dveře, byt smrděl spáleninou. Běžela jsem do kuchyně a našla tam ohořelou utěrku a na sporáku velký hrnec s velice nevábně vyhlížejícím obsahem. Zanořila jsem do toho lžíci a kromě cibule, nedovařeného masa a hořčice, ucítila taky kávu. Opravdu kávu. „Tatínku, co si dělal?“, bylo mi do breku. „No co by? Uvařil jsem vám guláš. A kdy přijde Jitka, Jarko?“ Jitka – to jsem já, stála jsem před ním a Jarka, to je naše máma, se kterou si mě právě táta spletl.

Rozjel se kolotoč sérií vyšetření. Jeden doktor míjel druhého. Diagnózu nám potvrdili vcelku rychle a nezapomněli dodat, že stav našeho táty se bude pravděpodobně hodně rychle zhoršovat. Prý bychom se měli poohlédnout po nějakém specializovaném zařízení, kde bude mít k dispozici nepřetržitou péči. Cože? Dát tátu do nějakého ústavu? Ani náhodou. My to zvládneme! Pomůžeme mamce, seč budeme moc, budeme se u taťky střídat. Určitě to nějak půjde. Pravdou ale je, že lékaři věděli, co říkají… to jen my jsme to odmítali slyšet. Péče o tátu byla čím dál náročnější. Jako by byl znovu malým dítětem. Přestal nás poznávat. Ztratil zájem o všechno a všechny. Nemoc ho uzavřela do nějakého podivného světa. Ty občasné pohledy, které nám věnoval, jako by šly skrz nás. Sem tam úsměv. To si asi na něco hezkého vzpomněl. V lepších chvílích si vybavoval věci z dávné minulosti. Byl zase na stavbě, dodělávali nějaký dům, jeho kamarád spadl ze střechy: „Musíme zavolat sanitku. Ty to zvládneš, Vláďo,“ vykřikoval, za chvíli už o tom nevěděl. Ztrácel orientaci, byl schopen zabloudit i v prostoru našeho malého bytu, a tak už odmítal chodit, jen ležel v posteli a koukal do stropu. Zhoršila se mu chůze. Už jsme ho nemohli dostat ani na záchod. Máma brečela, když nesla z lékárny balení plínek pro dospělé.

Sedím vedle táty a držím ho za ruku. Věřím, že tam ještě někde je. Můj milovaný tatínek, díky kterému jsem měla tak krásné dětství. Mamka strašně zestárla. Nejen, že jí tátova nemoc vzala manžela, okrádá ji o její síly. Snaží se, strašně se snaží, ale vidíme s bráchou, že to začíná být krutý boj: „Kdo z koho.“ Chceme zachránit aspoň ji, a tak po několika letech, kdy máme tátu v péči, zadávám do internetového prohlížeče slova: „Dům s pečovatelskou službou“, a věřte mi, láme mi to srdce.

Read 841 times

Leave a comment

Make sure you enter all the required information, indicated by an asterisk (*). HTML code is not allowed.

O nás

Tým psychiatrů, psychologů, sociálních pracovníků a terapeutických sester v Opavě. Nabízíme služby z oboru psychiatrie, psychoterapie Spolupracujeme s různými sociálními organizacemi. Vždy v úterý denní stacionář Zprostředkováváme rodinná sezení.

Přihlášení a registrace