Pondělí - Pátek - 16:00 - 20:00  úterý (denní stacionář) 13:30 - 16:30

Dotek lidství

"..ke svému uzdravení nepotřebujeme pouze dotek techniky, ale především dotek lidství..." Petr a Magda Škrlovi

Smrt šíří smutek

Rate this item
(0 votes)

Nedá se na ni připravit, bojíme se na ni byť jen pomyslet, je mystická, je neuchopitelná, někdy bolestivá, jindy milosrdná, je to jediná jistota, kterou život přináší bez ohledu na tělesné proporce nebo výši bankovního konta… je to smrt. Odnáší nám ty, které máme rádi, drásá tělo i duši. Je těžké se s ní smířit, ale je třeba ji odžít včetně smutku a pláče, který k tomu patří.

Věra dlouho svou nemoc tajila. Když jí oznámili, že má rakovinu, byla jako paralyzovaná. Znamínko, které měla na přední straně pravé paže, se podivně zvětšovalo, ale nijak si s tím nelámala hlavu. K lékaři se objednala až po té, co se na tričku s dlouhým rukávem objevila několikrát po sobě krvavá skvrnka, znaménko se rozkrvácelo… Třeba se jen odřela nebo škrábla, ale tak uvidí, co jí na to doktor řekne. „Určitě to ale nebude nic vážného,“ uklidňovala se, ale určitý červíček pochybností už v ní hlodal, cestou do ordinace si uvědomila, že má strach. Vždyť jsou toho teď plné časopisy – článků o rakovině kůže. Léto bez vyvalovaní se na sluníčku si nedokázala představit, kolikrát za život se spálila a odcházela z koupaliště se zády rudými jak rak, to už ani nespočítá a že by se nějak poctivě natírala krémem s vysokým UV faktorem. No kdeže? Zodpovědnost přišla až s dětmi.

Po sériích vyšetření byl verdikt potvrzen – zhoubný melanom a četné metastázy rozlezlé téměř po celém těle tak, že výsledky magnetické rezonance svítili jako vánoční stromek. „Vy jste se určitě spletli. Nejsou to výsledky někoho jiného? To nemůže být pravda… Proč já? Proč? Co bude dál? Co bude s dětmi, s mým manželem, mou mámou? Ještě je toho tolik, co potřebuju udělat…“ Miliony myšlenek střídalo vakuum, vztek, bezmoc… deprese. Kvůli rodině se musí držet, nepřipustí, aby se trápili. Honza bude za chvíli maturovat a Eliška, jak k tomu přijde dvanáctiletá holka, že má teď přijít o mámu? A Mirek, její úžasný manžel. Nemůže je trápit. Ne, nic neřekne… dokud to jen půjde. Jenže nemoc měla navrch. Věře ubývaly síly, začala se ztrácet před očima a musela s tou krutou pravdou ven.

Eliška se ihned rozplakala: „Maminko, ty mi nesmíš umřít!“ Honza se na ni rozkřikl: „Jak dlouho si nám to chtěla tajit?! Jak dlouho si chtěla předstírat, že se nic neděje?!“ A její manžel, ten se cítil, jako kdyby ho někdo hodil do bubnu pračky, a on se otáčí… rychle se otáčí v emočních protipólech obou dětí – byl na ni naštvaný, stejně jako jejich syn Honza, ale musel ho teď krotit: „Takhle se k mámě nechovej!“ Byl k uzoufání nešťastný, stejně jako jejich dcera, ale teď mu nezbývalo, než jí sevřít v náručí a říct jí: „Neboj, zas bude dobře…“ A tím porušil zásadní pravidlo, které oběma svým dětem vždycky vštěpoval: „Že lhát se nemá.“

Začalo náročné období, Věra se snažila. Nechtěla jim být na obtíž. Byla na sebe naštvaná, byla naštvaná na tu nemoc, která ji připravuje o sílu, o život, který ještě měla a má žít… myslela na to, že už nebude svědkem důležitých okamžiků v životě svých dětí. Eliška se jednou vdá, Honza ožení… nechtěla na to myslet, ale stejně jí to nedalo. Ležela v posteli, a když u nich byla na návštěvě matka, slyšela, jak s pláčem říká Mirkovi: „Mirečku, rodiče by neměli přežít své děti.“

I Věra chtěla plakat a děsně jí vytáčelo, jak kolem ní chodí všichni po špičkách. Jak volí vhodná slova, jak se snaží jí rozveselit. Chce s nimi být. Chce si s nimi vyříkat věci hezké, ale i křivdy, které se jim vlivem času vkradly do života. A kdy jindy, když ne teď? Postupně si je volá k sobě. Chce poděkovat mámě za to, jak ji vychovala a konečně i její máma dostává dost odvahy k tomu, aby jí řekla to, co mezi nimi léta zůstávalo viset. S Eliškou se smějí i pláčou. S Honzou se objímají a on jí slibuje, že tátovi se vším pomůže a postará se o to, aby Eli nikdo neublížil. A s Mirkem vzpomínají, na první rande, svatbu, narození jejich dětí, na všechny ty dobré i zlé chvíle v jejich životě a pak už jen tak leží a dívají se do očí a on čeká, než mu Věra usne v náručí… i on už je vyčerpaný a spánek ho během chvilky přemáhá, když se ale ráno probudí, Věra už nedýchá. Je konec.

Dá se smrt považovat za dobrou? O dobré smrti hovoříme tehdy, když už má člověk tzv. „odžito“, vykonal v životě to, co chtěl vykonat, netrpí bolestmi způsobenými dlouhodobým přežíváním a strádáním, uspořádal vztahy s blízkými a ti u něj byli až do samotného konce. Společnost se však mění. Oslavuje se kult mládí, krásy, vitality. Před nemocemi, stářím či smrtí často zavíráme oči. Milovaní lidé končí v léčebnách dlouhodobě nemocných nebo hospicích a opravdu někdy není jiné východisko, protože není v silách rodiny se o bližního postarat, ale již existují zařízení, které poskytují domácí péči a umožní člověku splnit jeho mnohdy poslední a velmi podstatné přání: zemřít doma. Blížící se odchod blízkého člověka je vždy obrovská zátěž pro všechny, kteří jsou mu nablízku. Objevují se problémy v komunikaci, lidé mnohdy litují toho, co neřekli v dobách, kdy k tomu ještě možnost měli… po smrti blízkého se snaží rychle „otřepat“, dostatečně nezpracují a neprožijí svůj smutek, truchlení je pak komplikované a neumožní člověku žít dál normální život. Často zapomínáme na to, že nemusíme situaci zvládat sami, když cítíme, že je nad naše limity. V případě dlouhodobého onemocnění či úmrtí milovaného člověka pak není slabosti vyhledat odborníka z oblasti smutkového poradenství. Smrt šíří smutek, ale po jeho odžití zůstávají vzpomínky a i když budou mnohdy špatné, ani ty dobré už vám nikdo nevezme.

Read 724 times

Leave a comment

Make sure you enter all the required information, indicated by an asterisk (*). HTML code is not allowed.

O nás

Tým psychiatrů, psychologů, sociálních pracovníků a terapeutických sester v Opavě. Nabízíme služby z oboru psychiatrie, psychoterapie Spolupracujeme s různými sociálními organizacemi. Vždy v úterý denní stacionář Zprostředkováváme rodinná sezení.

Přihlášení a registrace